Jdi na obsah Jdi na menu
 


Georg Widman, dvorní malíř pánů z Rožmberka a pánů z Hradce, jeho potomci a příbuzenstvo (rod Klementů, Kornelů, atd.)

 

GEORG WIDMAN/WIDMANN/WITTMANN/WIDTMANN/VIDMAN Z BRAUNSCHWEIGU

DVORNÍ MALÍŘ PÁNŮ Z ROŽMBERKA A PÁNU Z HRADCE,

(+1607, Jindřichův Hradec)

 

Georg Widman byl malířem německého původu (uvádí se, že přišel z Braunschweigu/Brunšviku), kterému se říká malíř interiérů. Nevíme, kdy se narodil (snad kolem r. 1550), ale víme, že zemřel někdy počátkem roku 1607 v Jindřichově Hradci[1] jako bohatý měšťan[2] a dvorní malíř pánů z Hradce.  

Prvně se s  Widmanem setkáváme v Českém Krumlově, kde pracoval pro pány z Rožmberka[3]. V  Českém Krumlově žil až do r. 1593, kdy přesídlil do Jindřichova Hradce a vstoupil do služeb pánů z Hradce[4], pro které však pracoval např. již v roce 1580. Kdy a proč přišel do Čech a vstoupil do služeb pánů z Rožmberka přesně nevíme, nabízí se však myšlenka, že jeho příchod z Brunšviku může souviset s kontakty Viléma z Rožmberka u vévody z Brunšviku (r. 1557 se Vilém z Rožmberka oženil s Kateřinou Brunšvicko-Kalenberskou, nar. 1534 – 1559, dcerou brunšvicko-kalenberského vévody Ericha I. a Alžběty Braniborské).

Jméno manželky či manželek malíře Widmana neznáme, nevíme ani kolik měl dětí, jisté však je to, že děti byly nejméně dvě. Syn Jan/Hans/Hons a dcera Alina/Alena.

Syn Jan/Hans/Hons Widman (psán také jako Wittmon) se r. 1603 stal měšťanem v Praze – Novém Městě a současně je v knize protokolů malířského cechu v Praze zapsána jeho žádost ze dne 12.1.1603 o přijetí za malířského mistra[5]. K přijetí za mistra musel předložit výuční list. Žádost byla doplněna přímluvou Bartholomea Sprangera[6] a Josefa Heinze st.[7]. Jan Widman se také výslovně uvádí v pozemkové knize města Jindřichova Hradce z let 1604 – 1753, když r. 1619 přebíral poslední podíl z „otcovského domu“ v Jindřichově Hradci č.p. 5 od švagra Daniela Klementa (st.).

Dcera Alina (Alena) Widmanová, se r. 1612 provdala za jindřichohradeckého měšťana Daniela Klementa st. (kolem r. 1580 – 1631)[8] a věnem mu, mimo jiné, přinesla dům v Jindřichově Hradci č.p. 5 v ceně 500 kop grošů. V manželství se narodilo více dětí: Alena, Dorota, Ludmila, Alžběta.

Daniel Klement st. byl synem Honse/Jana Klementa (+1606), který byl nejméně od r. 1580 měšťanem v Jindřichově Hradci, když po Martinu Černém kupuje dům č.p.10 (nové č.p.7) na rynku /dnes nám. Míru/ (mezi domem regenta panství - Štěpána Wratislava z Mitrovic /č.p.9, nové č.p.6/ a domem Václava Tunikuta  /č.p.11, nové č.p.8/) v ceně 550 kop. Jan Klement (psaný také jako "mistr Hons truhlář z Hradce") provozoval truhlářskou dílnu (r. 1587 např. za něj páni radní platí veruňk /splátku domu/ 77 kop a 15 grošů, jelikož mu město dlužilo "...vod díla na faře v novejch pokojích vykonaného"). Jelikož měla jeho dílna dobrou pověst, dostával také zakázky přímo na zámku v Jindřichově Hradci. Např. r. 1582 podle předloženého plánu táfloval pět nových světnic a pořídil okenní rámy a dveře za 120 tolarů. Na zámku pak pracoval např. ještě r. 1583. Vše se dělo v rámci velké přestavby zámku (1560 - 1596), pravděpodobně v jeho poslední fázi přestavby za Adama II. z Hradce (1549-1596, "vladařem domu hradeckého" od r. 1565, po smrti jeho otce Jáchyma z Hradce). Na této přestavbě se svými pracemi podílel i jeho pozdější zeť - Georg Widman, je možné, že právě zde došlo ke kontaktu mezi Widmanem a rodinou Klementů.

Jan Klement měl několik dětí: předně Tobiáše Klementa (od 15.2.1614 s predikátem z Ehrensteina/Ehrenštejna, spolu s příbuznými z rodu Straků z Jindřichova Hradce /Samuel, Jeremiáš a Nykodém/), který r. 1606 zdědil otcovský dům č.p. 7 (nové č.p.10), který roku 1610 doplatil. Dům měl hodnotu 800 kop. K tomu zdědil dvůr "u sv. Václava na levé straně" za 400 kop, haltýř, sádku, půl prádla za 40 kop, 4 kusy polí za 111 kop (ostatní děti nebožtíka Honse Klementa pak úhrnem dědí 1191 kop). Mistr Hons Klement tedy za svůj život nashromáždil poměrně slušný majetek. Tobiáš Klement z Ehrensteina byl obchodníkem a jindřichohradeckým zámeckým dodavatelem, aktivně se účastnil Stavovského povstání (1618-1621), jako jeden z jeho předních vůdců v Jindřichově Hradci. Za svůj život nashromáždil velký majetek o který se po jeho smrti (r. 1624) podělily jeho čtyři děti: Marianu, Julianu, Dorotu a syna Jana ( písař v Třeboni, v letech 1649-1657 radní písař v Soběslavi. V Soběslavi se mu s manželkou Annou narodily nejméně 3 děti: r. 1644 syn František Matěj, r. 1650 syn Jáchym, r. 1652 syn Melichar ). 

Dalším z dětí Honse/Jana Klementa (+1606) byla dcera Judita (pravděpodobně provdaná do Telče) a zejména pak syn Jan/Hons.

Jan/Hons Klement (+1619) vyženil r. 1609 s vdovou Evičkou Longovou (+1628) (vdova po Janu Longovi) dům na rynku v Jindřichově Hradci č.p.151 (nové č.p.160). V urbáři z r. 1613 je uvedeno, že z tohoto domu platil Hons Klement 50 gr., z Mattowého dvora 6 gr. a z koryta 2 gr. Po smrti dvojnásobné vdovy Evy Klementové r. 1628, byl dům za 1200 zl. prodán Matyášovi Traumillerovi z Ehrensteina/Ehrenštejna (bohatý měšťan v Jindřichově Hradci, švagr Jana a Jiřího Straků z Ehrenštejna, tím pádem také Klementů, r. 1635 byl přijat k erbu a přídomku Straků z Ehrensteina/Ehrenštejna). Jan/Hons Klement zanechal nejméně jednoho potomka, syna Daniela Klementa ml. (+ před. 16.11.1677) / mladší se mu říkalo kvůli odlišení od jeho strýce Daniela Klementa staršího/. a sirotkovi Danielovi Klementovi ml. byla kupní cena vyplácena skrze poručníky (r. 1619,1620,1622 to byl strýc Tobiáš Klement z Ehrenštejna a např. r. 1633 strýc Daniel Klement st.).

Daniel Klement ml., platí (dle urbáře pro Jindřichův Hradec z r. 1652/1654) z domu 28 gr.. V Berní rulle z r. 1654 se uvádí jako měšťan a postřihač v Jindřichově Hradci. Tento Daniel Klement (ml.) měl nejméně jedno dítě – dceru Zuzanu Klementovou (+ po 18.2.1710), která se dne 16.11.1677 v Kdousově provdala za Václava Františka Antonína Kornela (nar. Lipník nad Bečvou ?,   +před 18.2.1710) /psán také jako Kornelius/Cornelius/, rektora školy v Třebelovicích a Velkém Újezdě, (později byl hospodským v Kdousově)[9]. Po smrti manžela se Zuzana Klementová dne 18.2.1710 provdala za Pana Heinricha Tyrnickla/Tiernickela/Dirnnickela (nar. r. 1643 v Jihlavě jako syn jihlavského měšťana Jiřího Diernickela), hostinského a řezníka v Rokytné nad Rokytnou, později pak ve Veverce. Heinrich Tyrnickel měl z prvního manželství uzavřeného r. 1670 v Jihlavě s Alžbětou Polyxenou Hardingovou/Hartingovou čtyři děti.

Z manželství Václava Františka Antonína Kornela a Zuzany, roz. Klementové se narodily nejméně dvě děti – Kateřina (r. 1682, Třebelovice) a zejména pak syn František Antonín Kornel (1679, Třebelovice – 1753, Police), který měl s manželkou Marianou (nar. 1733, Police) šest dětí. Pokračovatelem rodové linie byl Václav Kornel/Korneli (1719, Police – 1809, Kostníky č.p.8), který se r. 1743 v Kdousově oženil s Alžbětou Wandovou (1721, Jiratice – 1792, Kostníky č.p.6). Václav Kornel/Korneli se živil jako hostinský v Kostníkách č.p.8. V manželství se narodilo pět dětí, důležitým pro další pokračování sledované linie je Matěj Kornel/Korneli (1752 – 1817, Police č.p.36), sedlák v Polici (okr. Třebíč) č.p.27 (36), který měl se svou ženou Alžbětou Valovou (1750, Malý Dešov – 1809, Police č.p.36) pět dětí. Pokračovatel rodové linie byl Ondřej Kornel/Korneli (1779, Police č.p.27 – 1867, Police č.p.36), rolník v Polici č.p.36, který měl se svojí manželkou Terezií Štěpánovou/Štěpánkovou (1787 – 1830, Police č.p.36) osm dětí. Pokračovatelem rodové linie byl syn Tomáš Kornel/Korneli (1820, Police č.p.36 – před 29.4.1883), obchodník v Polici, pak čtvrtláník v Jemnici - Podolí č.p.31, který se r. 1855 v Jemnici oženil s Kateřinou Annou Tobolkovou (1832, Jemnice-Podolí č.p.31). V manželství se narodilo nejméně jedno dítě dcera – Františka Kornelová (1856, Jemnice-Podolí č.p.31), která se r. 1883 v Kdousově provdala za Jana Zwaka (1859, Budkov č.p.58 – před 24.10.1921), truhlářského mistra v Budkově č.p.58. V manželství se narodil syn Jan Zwak (Cvak) (1894, Budkov – říjen 1954, Ostrava), krejčí, který se r. 1921 v Ostravě-Přívoze oženil s Josefou Eleonorou Cahlíkovou (1895, Břeclav-1968, Starý Bohumín). V manželství se narodila dcera Oluše Cvaková (1925, Ostrava-Přívoz – 1986, Přerov), zdravotní sestra v Přerově, která se r. 1952 v Přerově provdala za MUDr. Dušana Františka Šnajdra (1925, Olomouc – 2000, Přerov) …   

 

[1] roku 1593 koupil část domu č.p.6 (dnes č.p.5, Hotel a restaurace Bílá paní) od dědiců pana Jiříka Byšického za 500 kop grošů

[2] např. za své práce v letech 1589 – 1590/1592 získal sumu 3.600 kop grošů

[3] ve službách pánů z Rožmberka se proslavil zejména v letech 1588-1590 interiérovou i exteriérovou malířskou výzdobou zámku Kratochvíle, který projektoval italský stavitel a architekt Baltazar Maggi (1550-1619) a kde se svojí malířkou dílnou pracoval po boku italského štukatérského mistra Antonia Melana…

 

„Pro své malby používal předlohy ilustrací dobových tisků, dřevořezů, grafických listů, které si podle sebe upravoval. Pozadí, krajinu a barevnost zobrazených scén na malbách si vymýšlel podle své fantasie. Nejčastěji pracoval podle grafických předloh velice oblíbených knih té doby, Tierbuch (Kniha zvířat) a Jagdbuch (Lovecká kniha). Autory těchto knih byli kreslíř Johann Bocksberger a rytec Jost Amann. Malby jsou dělány technikou al secco, tzn. na suchou hladce opracovanou omítku. V některých případech Widman používal mastné olejové barvy. Práce Georga Widmana na zámku Kratochvíle je velice bohatá. Zahrnuje malbu ve vile, především malby ve vstupním sále a dvořanské světnici, nejvíce připomínají funkci zámku. Další malby nalezneme v prvním patře ve Velkém zlatém sále, kde vhodně doplňují štukové reliéfy a uzavírají tak pokoj jako celek. Dva soukromé pokoje Viléma z Rožmberka byly také vymalovány Georgem Widmanem, na stěnách se v těchto místnostech setkávají starověká božstva, biblické postavy nebo jen jemné ornamenty a květiny. Dílo německého malíře je také prezentováno v kostele Narození Panny Marie a to velkým pašijovým cyklem. Malby nalezneme i na fasádě vily a pravděpodobně bohatá malba zdobila i vnitřní stranu ohradní zdi.“

/Malířská výzdoba na zámku Kratochvíle je velice bohatá a pestrá svými náměty. Jak již bylo výše uvedeno, malbu prováděl německý malíř Georg Widmann. Technika malby, která se používala v přízemí na zámku Kratochvíle, byla al secco, tj. na suchou opracovanou omítku. V prvním patře malíř Georg Widmann používal většinou mastné olejové barvy, které doplňoval bohatým zlacením štuků a malováním tapet na stěnách v podobě brokátu. Postup malby byl takový, že malíř obvykle namaloval nejdříve v obrysech krajinu a poté na to mastnější barvou v silnějším nánosu namaloval figury a detaily krajiny. Pro dobu renesance byly velice důležité grafické předlohy pro dekorativní malířství a také pro plastiku - štukovou výzdobu. Výtvarné dílny jich byly plné. Nešlo jenom o jednotlivé grafické listy, dřevořezy, mědiryty, ale dokonce o celé knižní publikace zobrazující v desítkách i stovkách listů výjevy z tehdy oblíbených básnických a historických děl. Na zámku Kratochvíle byly využity, jako předlohy pro malbu, velmi oblíbené a vyhledávané knihy Tierbuch a Jagdbuch. Kniha Ein Neuws Thierbuch obsahuje 107 vyobrazení zvířat, některá i v několika pozicích, zepředu, zezadu, ze strany, vyšla v roce 1569 v nakladatelství Zikmunda Freyerabendta ve Frankfurtě nad Mohanem. Vyšla ještě ve čtyřech vydáních (1579, 1592, 1612, 1617). Druhá kniha, ze které se na Kratochvíli nejčastěji čerpalo, a která byla vydána v roce 1582 stejným nakladatelstvím ve Frankfurtě nad Mohanem jako Thierbuch, byla Jagdbuch, obsahovala 116 dřevořezů. Šlo o volné zpracování francouzské knihy Jacqua du Fouilloux Vénerie. Ve stejném roce byla vydána menší kniha se čtyřiceti dřevoryty z původního velkého vydání. Jako autor je zde uváděn Jost Amman. Tato menší publikace se dočkala ještě vydání v latině a němčině. Jednotlivé dřevoryty se objevily ještě v jiných knihách. Obě z uvedených knih byly velkými pomůckami při zdobení renesančních prostor.  Johan Bocksberger ml. byl kreslíř (namaloval několik deskových obrazů). Uplatnil se také jako malíř fresek. Zdobil domovní průčelí na jihu Německa (v oblasti Augšpurku, Slazburku, Mnichově, Řezně, Ingolštatě a Pasově). Byly to především lovecké a bitevní scény. Jeho hlavním profesním zaměřením bylo ilustrování knih. Dokázal příběh velmi dobře „převyprávět“ do kresby. Žil v 16. století (pravděpodobně 1530/35 – 1592?). Jost Amann (1539 – 1584) převáděl Boksbergovi ilustrace a kresby do dřevořezů. Byl také mědirytec a leptař. Zanechal několik set grafických listů, jak jednotlivých, tak v sériích i celých knižních vydání. Widman čerpal náměty i z jiných zdrojů. V lovecké jídelně využil nizozemských mědirytů. Šlo především o šestidílnou sérii, kterou nakreslil Franzem Florisem, vyryté Corneliem Cortem a vydané Hieronymem Cockem v roce 1563. Podle uvedených předloh Widman zpracoval antická božstva v nikách. V lovecké jídelně se objevují vedle antických bohů i obrovské postavy lovců, které vznikaly mnohem složitěji. Nemají přesné předlohy. Widman se nechal inspirovat postavami vojáků a důstojníků, které graficky zpracoval Hendrik Goltzia v letech 1582 – 1587. Postavám zanechal výraz a gesta, postoj, do rukou jim namaloval lovecké zbraně (kuše, kopí) a okolo sokoli a psy. Postavy vojáků různě kombinoval, tak že vznikaly nové postavy lovců. Další lovecké náměty byly čerpány z listů Abrahama de Bruyna, které vyšly v roce 1584. V roce byl vydán mědiryt Rafaela Sadelera, který vznikal podle kresby Jodoka a Winghe, a který znázorňuje scénu při níž je Samson zrazován Dallilou a přichází o své vlasy, objevuje se v prvním patře vily. Předloha byla mírně deformována (je o pětinu užší), protože vymezený prostor na klenbě nedovoloval původní rozměr. Frankfurtská bible, z roku 1564, nabízela čtyři výjevy ze života Samsona. Widman je využil při vyplňování menších polí na klenbě v Malém zlatém pokoji. Problémem bylo, že autoři ilustrací Jost Amman a Johan Bocksberger ml., na svých ilustracích zdokumentovali pouze čtyři výjevy ze života Samsona - Samson trhající lva, Samson bijící Filištínské, Samson s Dalillou, Samson bořící chrám Filištínských, třetí uvedený výjev byl již Widmanen zpracován z jiného zdroje. Na klenbu potřeboval ale scény čtyři. Zaexperimentoval a „excerpoval scénu oslepení Samsona z pozadí výjevu Samsona a Dalily.“ Okolí scény převzal Widman z ilustrace Josta Ammana – Zavraždění Eumenise z Plutarcha, která vyšla v roce 1580 ve Frankfurt nad Mohanem. Widman tedy při zpracovávání Samsonova života vycházel z několika předloh různých vydání i autorských zpracování. V kostele Narození Panny Marie, ve kterém George Widman vymaloval pašijový cyklus na 17 výjevech, použil jako předloh několika zdrojů. Jedním z nich byl pašijový cyklus vytvořený Albrechtem Dürerem v letech 1509 – 1511. Šlo o dřevořezy Malých pašijí. Další inspiraci malíř nalezl v mědirytech nizozemského Antona Wierxe, který nejprve jednotlivé scény z pašijového cyklu převedl z kreseb Martena de Vos. Proč Widman pracoval s několika pašijovými cykly, jako předlohami, není jasné. Předpokládá se, že neměl k dispozici celá díla, a proto musel cyklus skládat, nebo je možné, že se mu do rukou dostal již takto nakomponovaná (Wierxeové, kteří byli autory mnoha rytin, často kopírovali starší mistry, např. i práce Albrechta Dürera)./

(Srov. Rabenhauptová Hana, Zámek Kratochvíle – štuková a malířská výzdoba, r. 2010)

 

[4] Pro pány z Hradce zřejmě poprvé pracoval na malířské výzdobě zámku v Telči, kde se velmi osvědčil. V Jindřichově Hradci se za vlády Adama II. z Hradce (1549-1596), po boku mistra kameníka Antonia Cometti (1555-1602/03) či stavitele a architekta Baltazara Maggi, účastnil vrcholně renesančních přestaveb jindřichohradeckého zámku – tzv. „Adamova stavení“ (namaloval např. unikátní cyklus 10 obrazů panovníků Českých zemí, který byl však zničen za ničivého požáru v 18. století), zejména se spolu se štukatérem Pietrem Martinellim a terakotérem Georgem Bendelem podílel na malířské výzdobě zahradního altánu zámku – tzv. „Rondelu“ či „Lusthausu“. Jejich součinností vznikla jedna z nejkrásnějších záalpských interiérových výzdob, která, stejně jako exteriér, působí harmonicky. Je mu připisována také malířská výzdoba tzv. „Pirchanovského oltáře“ v kostele Nejsvětější Trojice v Jindřichově Hradci.

[5] Bc. Liška Jan:  BARTHOLOMEUS SPRANGER VE SBÍRKÁCH V ČESKÉ REPUBLICE, r. 2011

 

[6] Bartholomeus Spranger, též Bartholomäus Spraneers (21.3.1546  Antverpy – pohřben 27.9.1611Praha) byl po 30 let vůdčí uměleckou osobností na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Původem Vlám, vynikl jako manýristický malíř obrazů a fresek, byl vynikajícím kreslířem a doloženy jsou i jeho sochařské a grafické pokusy. K malířově věhlasu přispěly četné přepisy jeho obrazů do podoby grafických listů, které zhotovovali přední evropští rytci.

 

[7] Joseph Heintz st., zvaný Švýcar (květen-červen 1564; Basilej – 15.10.1609 Praha), patřil k vůdčím malířským osobnostem na dvoře císaře Rudolfa II. v Praze. Vynikl jako kreslíř a malíř obrazů s mytologickými a náboženskými náměty, byl inventor grafických listů a působil i jako architekt.

 

[8] Daniel Klement (st.) (+ po 1633), pocházel z jindřichohradecké měšťanské rodiny. Od r. 1612 byl majitelem domu č.p.5 v Jindřichově Hradci (věno manželky Aliny, roz. Widmanové) v ceně 500 kop grošů. Účastnil se horlivě českého stavovského povstání z r. 1618 (např. po propuknutí povstání roku 1618 „při schůzkách a radách nad jiné nacházeti se dával, mnohé spisy jemu od Bramhauzského /poz. Burian Celerin Bramhauzský z Roštejna, sekretář Jáchyma Oldřicha z Hradce, advokát a městský písař/ diktirované a kopirované opisoval a spolu s Ondřejem Drotcziharem /Slovák, písař evangelické obce/ přepisoval a do komisí ve věcech neslušných, proti vrchnosti čelících svévolně vysílati se dal, věda ovšem dobře, oč tu jde. Hrozné řeči proti Bohu, císaři a Vilému /Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a císař Matyáš/ pronesl: Jestli ten šelma slepej (císař) vytrvá, Bůh není a nemusí býti Bohem pravým a spravedlivým na nebi … Slavata nich ein Dreck více naším pánem bude a truc, aby dokud živ do Hradce přijel nehtem zuby při tom loupajíc … Jiří Bolf (Wolf) kupec mu pomáhal slovem i skutkem“ Nebo v době obležení Jindřichova Hradce císařským vojskem v listopadu 1620, když rytmistr Maximilian Pechlar z Memmingen vyzval hradeckou posádku (600 mužů stavovské posádky pod velením setníka Kristiána Hübnera) ke kapitulaci „Hradečtí neradi viděli, že setník Kristian Hübner chce accordirovat. Turkův a Uhrův se těšili a poddati se nechtěli. Když práporec Hübnerův vyjednávati počínal, Daniel Klement běhajíc k vojskům je napomínal k vytrvalosti a ohlašoval se, že on sám sobě troufá s 59 mušketyry p. don Baltasara (Marradas) od města zahnati“. Ke dni 9.3.1626 prodal svůj dům v Jindřichově Hradci Jakubu Suchánkovi za 450 kop grošů. Danielův otec Jan (Hons) Klement „mistr truhlář“ pracoval též pro pány z Hradce na zámku v Jindřichově Hradci (táflování pěti nových světnic, vytvoření okenních rámů a dveří) a r. 1580 koupil od Martina Černého dům v Jindřichově Hradci č.p.7 (šlo o výstavný dům na dnešním náměstí Míru, v ceně 550 kop grošů), hned vedle domu regenta panství Štěpána Wratislava z Mitrovic. 

 

[9] Václav František Antonín Kornel (Kornelius/Cornelius) byl synem Jana Kornelia z Lipníka nad Bečvou, jenž v době svatby syna Václava Fr. Ant. r. 1677 již nežil.